Po předešlém výletu do Howth jsme tentokrát zamířili k Poolbeg majáku. Na mapě se to zdá být kousek, jenže my nebyli ani v polovině cesty a nad náma se začalo zatahovat. "Co teď? Jdeme domů nebo to risknem?". S vědomím, že dojdem totálně durch jsme teda vesele pokračovali dál k moři. Bylo po odlivu, takže nám to možná zkreslovalo první dojmy. Přesto tahle část Dublinu nebyla tak pěkná jako samotné centrum.
Cestou narazíte na kde co. Parky, továrny, chemičky, čističky, nákladní přístavy nebo třeba zeď z kontejnerů.
Vidíte ten poloostrov? To je Howth a zrovna tam prší. Stejně tak jako v celém zbytku Dublinu. Jen my si připadali jako děti štěstěny, protože jediné místo kde nepadla ani kapka bylo právě tady. Zbytek dne jsme ještě chodili po městě a hledali 24 hodinové fitko s běžeckým pásem. Nás ta chůze totiž hrozně bavila. Dobře, teď vážně. Jediné co připadalo v úvaze bylo dát si ve městě dobrý jídlo a hurá domů. Za tenhle den jsme měli v nohách hroznou štreku.
Poslední den nám od rána chodili zprávy typu: "Jste v pořádku? Dneska má Irskem prolítnout hurikán!". Po kouknutí z okna, kdy svítilo sluníčko jsem měl spíše pocit, že jen děsí nějakým hoaxem z tv Nova. Na snídani jsme teda opět vyrazili pro donuty. V té době nám ještě vůbec nedocházelo proč je tolik obchodů zavřeno. Bylo kolem poledne, tak co by nemohli mít přestávku, ne? Až při cestě k většímu obchoďáku jsme si uvědomili, že je opravdu něco špatně. Ten papír ve výloze mluvil za vše. Začalo fakt nepříjemně foukat a na zastávce upozornění, že double deckery na letiště už nepojedou. V ten sám moment procházel chlápek se slovy: "Co tady ještě děláte? Do hodiny je to tady, máte kam jít?". Panika rostla. Když už vám z důvodu počasí nechce vyplácet cash ani bankomat ve zdi, tak si uvědomíte, že jste fakt v hajzlu. Naštěstí se nad náma slitoval asi poslední neobsazenej taxikář ve městě. Bylo to zřejmě o fous. Na letišti byl další slušnej chaos a hromada letů zrušená. I přes zpoždění, další zpoždění a mírně děsivej odlet jsme to přežili, takže zase příště!
